Nemoc jako dar

       V první chvíli se může zdát, že to je opravdu bláznivá myšlenka.  Nemoc a dar??  No tak uvidíme jak to je.  

      Když jsme zdraví, svůj čas plánujeme až velmi urputně. Udělám tohle a ještě tohle, zvládnu tohle a tamto, ještě bych mohl/a udělat tohle a……a málokdy respektujeme fyzické možnosti našeho těla a nebo jeho faktické potřeby. Díky  honbě za činnostmi si nenaplánujeme dostatečnou dobu na jídlo ( a pak se rychle odbýváme nějakým zhltnutím ) nenaplánujeme si dobu na odpočinek ( to radši pospáváme u televize, autobusu  a vlastně kdekoli…), nenaplánujeme si  čas pro naše potřeby.  A tím vlastně ze sebe dáváme, ale pro sebe nic moc nepřijímáme.  A pak není to, co by nás zpátky nabilo, uspokojilo, naplnilo a tělo chřadne a strádá. A my si těch signálů moc nevšímáme a hrneme dál a znova prostě pořád dokola v tempu  a způsobem, jak jsme naučení a zvyklí. A pak….pak jako poslední výkřik našeho zoufalého a vyčerpaného těla přichází nemoc.  A to je jasný příkaz ZASTAV. Podívej se, jak  jsem unavené a vyčerpané, změň něco nebo to nevydržím, starej se o mě tak, jak je třeba.

     A přesně v tuhle chvíli máte možnost vidět z jakého urputného kolotoče událostí jste vystoupili, máte možnost vidět, kolik ve svém životě děláte a kolik dostáváte zpět. Máte možnost se podívat na situace ve kterých vám není dobře  a změnit je. A vůbec, máte možnost udělat takové změny, které nepovedou ke vzniku nemoci.

     A přesně z toho důvodu si myslím, že nemoc je dar. Ukazuje nám, učí nás a dává nám šanci na změnu.